Elegy od Christiny Rossetti
Až budu mrtvý, má nejdražší,
Nezpívej mi žádné smutné písně;
Nezasaď mi růže do hlavy,
Ani stinný cypřiš.
Buď zelenou trávou nade mnou
Se sprchami a mokrými kapkami rosy;
A jestli chceš, pamatuj si,
A jestli chceš, zapomeň.
neuvidím stíny,
Nebudu cítit déšť;
Neslyším slavíka
Zpívej dál, jako by tě to bolelo.
A snění přes soumrak
který nevstává ani nezapadá,
Snad si vzpomínám,
A může zapomenout.
Elegie napsaná na venkovském hřbitově Thomasem Grayem
Zákaz vycházení upomíná na rozlučkový den,
Klečící stádo se pomalu vine nad límcem,
Oráč se plahočí svou únavnou cestou,
A nechává svět temnotě a mně.
Nyní mizí lesknoucí se krajina na pohledu,
A všechen vzduch zadržuje slavnostní ticho,
Zachraňte, kde brouk řídí svůj hučící let,
A ospalé cinkání ukolébá vzdálené záhyby:
Zachraňte to z tamního vleku porostlého břečťanem
Mopingová sova si na Měsíc stěžuje
Například hůlkový prsten poblíž jejího tajného luku,
Obtěžujte její starověkou osamělou vládu.
Sonnet 71 od Shakespeara
Už pro mě netruchli, až budu mrtvý
Pak uslyšíš mrzutý zasmušilý zvon
Varuj svět, že jsem uprchl
Z tohoto odporného světa, kde přebývají nejodpornější červi:
Ne, pokud čtete tento řádek, pamatujte, že ne
Ruka, která to napsala; protože tě tak miluji
Že bych ve tvých sladkých myšlenkách byl zapomenut
Když myslíš na mě, pak by ti mělo být smutno.
Ó, když, říkám, podíváš se na tento verš,
Když jsem možná spojil jsem s hlínou,
Nezkoušejte tolik jako moje ubohé jméno;
Ale ať se tvá láska i s mým životem rozpadne;
Aby se moudrý svět nepodíval do tvého sténání,
A posmívej se ti se mnou, až budu pryč.