1. Prázdný verš: V celé hře Shakespeare primárně využívá prázdný verš, nerýmovaný jambický pentametr, k vytvoření přirozeného konverzačního toku v dialogu. Metr blankversu dodává jazyku dramatický rytmus.
2. Sonet: Slavná „balkónová scéna“ mezi Romeem a Julií (2. dějství, 2. scéna) je napsána formou sonetu, tradiční 14řádkovou poetickou strukturou se specifickým schématem rýmů. To zdůrazňuje intenzivní romantické pocity a poetický jazyk sdílený mezi oběma protagonisty.
3. Oxymoron: Shakespeare často používá oxymorony, figuru řeči, která kombinuje zdánlivě protichůdné pojmy, jako jsou „milenci s hvězdami“, „hořko-sladký“ a „spravedlivé je špatné a špatné je spravedlivé“, čímž účinně zdůrazňuje konfliktní povahu lásky, osud a tragické události hry.
4. Aliterace: Opakování souhláskových zvuků na začátku slov nebo přízvučných slabik vytváří důraz, zvukové vzory a muzikálnost. Například:"Ale, měkko, jaké světlo proniká tamním oknem?"
5. Snímky: Shakespeare používá živé a evokující obrazy, včetně metafor, přirovnání a personifikace, aby zlepšil poetický jazyk hry. Například:"Až zemře, vezměte ho a rozsekejte na malé hvězdičky, a on učiní tvář nebes tak jemnou, že celý svět bude milovat noc."
6. Předznamenání: Shakespeare v průběhu hry chytře vypouští jemné náznaky a proroctví naznačující blížící se tragédii. Například v prologu sbor varuje, že dění hry bude naplněno „láskou poznamenanou smrtí“.
7. Dramatická ironie: K tomu dochází, když si publikum uvědomuje informace, které samotné postavy nejsou. Nejpozoruhodnějším příkladem je, že diváci vědí, že Romeo a Julie si navzájem věří, že jsou mrtví, když si vezmou život.
8. Symbolika: Shakespeare používá symboly, aby přidal hlubší vrstvy významu. Nejvýraznějším symbolem je jed, který ve hře představuje ničivou sílu lásky.
9. Slovní hříčky a slovní hříčky: Shakespeare zahrnuje slovní hříčky, dvojsmysly a další formy slovní hříčky, aby vytvořil humor a dodal dialogu na složitosti. Tyto slovní hříčky často naznačují základní významy a předpovídají budoucí události.
10. Klasické narážky: Shakespeare zahrnuje odkazy na klasickou mytologii a historické postavy, aby zvýšil kulturní a intelektuální hloubku hry. Například Romeo se zmiňuje o Julii jako o „moji Rosaline“, což je kývnutí na neopětovanou lásku, kterou cítil k jejímu bratranci.
11. Tragic Flaw (Hubris): Pád Romea a Julie je z velké části připisován jejich tragickým chybám. Romeova impulzivní a vášnivá povaha ho vede k unáhleným rozhodnutím, zatímco Juliinu mladickou bujarost a oddanost lze považovat za její chybu. Tento koncept je v souladu s klasickou řeckou myšlenkou hamartie nebo tragické vady.
Shakespearovo zručné použití těchto literárních technik povyšuje „Romea a Julii“ nad rámec jednoduchého milostného příběhu a proměňuje jej v nadčasové zkoumání lásky, osudu a lidských podmínek.