Já
Když jsem vešel do parku, byl už soumrak. Podzimní listí bylo téměř celé pryč a na stromech bylo jen pár listů. Cesty plné uschlého listí se tiše vinuly mezi stromy a vzduch byl vlhký pachem shnilého listí a chladu. Šel jsem bez nějakého konkrétního cíle, prostě jsem se otáčel podle pokynů náhody. Někdy jsem se po cestě ocitl na malé mýtině; jindy se ke mně stromy stále více zavíraly, až vytvořily jakýsi tunel, ze kterého bylo snahou uniknout. Ticho jen tu a tam přerušil hluk vlaku projíždějícího parkem, ale v takové vzdálenosti, že to bylo jen tiché mumlání.
Šel jsem ještě po cestě, když jsem v dálce uviděl lavičku. Když jsem se přiblížil, viděl jsem, že už tam někdo sedí, zabořený do knihy. Chvíli jsem váhal, než jsem se k němu přidal, ale pak jsem si sedl na lavičku o kousek dál a zapálil si cigaretu.
Seděl docela klidně, ale nemohl být víc než pár metrů ode mě. Měl v sobě zvláštní atmosféru, něco nepřítomného a lhostejného, ale možná to byl jen účinek jeho soustředění na knihu. Koutkem oka jsem sledoval jeho nehybné tělo a chvílemi jsem se na něj i díval přímo, na temný, téměř nepřítomný způsob, jakým četl, mechanickým gestem otáčel stránky, aniž by zvedl oči.
Začalo se stmívat a těch pár lidí, kteří ještě byli v parku, začínalo směřovat k nejbližším východům. Ticho bylo úplné a jediným zvukem bylo šustění listí, které jsme míchali nohama.
Cítil jsem se nepříjemně. Muž na lavičce vedle mě najednou, bez souvislosti s tím, co se stalo předtím, jako by pokračoval v rozhovoru, který byl před časem přerušen:
"Přišel jsem z návštěvy v nemocnici."
Neřekl jsem nic, protože to řekl nenuceně, aniž by zvedl oči od knihy.
"A to mě ta kniha tak pohltila," dodal, "že jsem vám zapomněl říct, že před chvílí jsem byl u madame Henriette."
Přesto četl dál a já byl překvapen ještě víc než předtím, protože o tom nemohlo být pochyb:ten muž se mnou mluvil. V parku nebyl nikdo jiný a navíc mi řekl:„Byl jsem u madame Henriette“ tak přímo, že bylo nemožné, aby mluvil s někým jiným.
Neodolal jsem a zeptal se ho:"Kdo je madame Henriette?"
Podíval se na mě se zjevným překvapením, položil knihu na kolena a prstem označil stránku. "Madame Henriette," řekl pomalu, "je majitelkou domu, ve kterém jsem byl."
A po odmlce dodal:"Byl jsem tam pravidelně mnoho let."
Pak, jako by si najednou vzpomněl na něco, na co si vzpomněl teprve teď, zeptal se:"Mimochodem, neviděl jsem tě tam jednou?"
Chvíli jsem o tom přemýšlel a pak jsem odpověděl:"Ne, nemyslím."
"Ale mluvil jsi s Irineo o příběhu, který se ti stal v Lomasu. Nevzpomínáš si?" řekl a velmi upřeně se na mě podíval.
"Teď, když ses o tom zmínil, ano," řekl jsem, i když teď jsem si to znovu vzpomněl a nemohl jsem si být jistý.
"Je to zvláštní, velmi zvláštní," řekl si pro sebe. "Už několik dní mám pocit, že jsem tě už někde viděl."
A než jsem stačil cokoliv říct, využil příležitosti a představil se. "Jmenuji se Mario. Mario Oliver."
"Martíne," řekl jsem a automaticky jsem uvedl své příjmení, které mu, jelikož jsem tak trochu tulák, moc neříkalo.
Podali jsme si ruce a on mi hned nabídl cigaretu, kterou jsem přijal.
"A když už jsme si řekli, kdo jsme," řekl, "možná mi pomůžete s něčím, co mě už nějakou dobu znepokojuje."
Čekal jsem a on začal vysvětlovat. Před chvílí se setkal s Irineo a během rozhovoru se náhodou zmínili o mně a v tu chvíli, řekl, ho napadl název knihy, Zahrada rozvětvených cest, a aniž by plně pochopil proč začal číst knihu, jako by to bylo vodítko k něčemu, jehož důležitost ještě nedokázal rozeznat. Teď si nebyl úplně jistý, jestli se mi o názvu zmínil, nebo jestli to byla moje asociace se jménem Irineo, co mu knihu připomnělo, ale chtěl by, abych mu řekl, co jsem o ní věděl.
"Obávám se, že vám nemohu pomoci," přiznal jsem, "protože ve skutečnosti o tom nic nevím."
Vypadal zklamaně a znovu se na mě zblízka podíval.
"To je zvláštní," řekl. "Byl jsem si téměř jistý, že jste se mi při jedné příležitosti zmínil o titulu. V každém případě si stále pamatuji, jaký dojem na mě udělal, a myslel jsem si, že když jsem mluvil s Irineem, možná by mi mohl něco říct." o knize, ale vůbec ne, udiveně se na mě podíval, a když jsem se ho na knihu zeptal, ani on o ní nic nevěděl a nejpodivnější je, že jsem si naprosto jistý, že jsem to nikdy neslyšel titul předtím. Tak jak se mi to dostalo do hlavy?"
Pokrčil jsem rameny. "Musela to být matná vzpomínka na něco, na co jste časem zapomněli, nebo možná název, který jste někde četl, aniž byste si toho byl vědom."
Zůstal zamyšlený a mě napadlo, na co asi tak může myslet. Pak se najednou, jako by si právě na něco vzpomněl, začal smát. "Ale samozřejmě," řekl, "jak jsem hloupý! Teprve teď si uvědomuji, že jsem ti sám dal kopii této Zahrady rozvětvených cest. Nevzpomínáš si? Nechal jsem ji s několika knihami, které jsem půjčil jsem ti to už dávno, a pokud si vzpomínám, nikdy jsi se na ně ani nepodíval."
Cítil jsem se zmatený. "Obávám se, že se mýlíte," řekl jsem. "Nikdy jsi mi nepůjčil žádné knihy."
"Jak divné!" řekl. "Tak jasně si pamatuji, jak jsem ti je dal jednou odpoledne, když jsem tě potkal u madame Henriette."
"Je mi líto, ale musíte se mýlit," řekl jsem znovu a začal jsem se cítit mírně podrážděně, hlavně proto, že jsem nikdy nevkročil na místo té madame Henriette, o které mluvil.
Ale Mario Oliver trval na svém. "Nemohl jsem je dát nikomu jinému," řekl, "protože nemám žádné další známé z parku. A je tu ještě něco, velmi zvláštního, kvůli čemu si myslím, že jsi tu knihu viděl :ten den, když jsem vám dal knihy, jsem nechal svazek obsahující příběh "Zahrada rozvětvených cest" pootevřený s malou značkou, abyste jej mohli hned začít číst. Jen si představte moje překvapení, když jsem hledal před chvílí ve vaší knihovně a zjistili jste, že značka tam stále je, což znamená, že jste příběh nečetli."
Začal jsem se navzdory tomu smát, protože když jsem na to zpětně přemýšlel, všechno se mi zdálo tak nepravděpodobné, tak absurdní, že jsem si byl jistý, že se můj společník na lavičce každou chvíli rozesměje a zakřičí:"Dobrá!" Pořád ale vážně opakoval, že ví, že jsem četl příběh „Zahrada rozvětvených cest“ a že mu vysvětlím jeho zápletku.
Nakonec jsem se přestal smát a naznačil jsem mu, že se možná spletl a že to byl někdo jiný, kdo mi dal knihy, ale on okamžitě namítl, že když jsem mu ty knihy vrátil, dokonce si udělal nějaké poznámky. na okraji a že by pro nás bylo snadné to zkontrolovat.
Pak konečně vyndal svůj zápisník, zapsal si moji adresu a dohodli jsme se, že k němu příští den přijedu, abychom tuto záhadu objasnili.
II
Když jsem následující odpoledne zazvonil v bytě Maria Olivera, byl to on sám, kdo mi otevřel dveře. Ve chvíli, kdy mě uviděl, se usmál a srdečně mě přivítal a zavedl mě do obývacího pokoje, kde bylo mnoho knih, francouzských i španělských. Poté, co mi nabídl židli, sedl si naproti mně, velmi vážně, a zamyšleně se na mě podíval.
"Dlouho jsem přemýšlel o tom, co se nám včera stalo," řekl, "a stále více jsem přesvědčen, že jsi ke mně nebyl úplně upřímný."
Pokrčil jsem rameny. „Možná máš pravdu,“ řekl jsem, „ale pravdou je, že včera se mi stalo něco divného. musí mi to vysvětlit."
"Neboj, my se k tomu dostaneme," řekl. "Buďte trpěliví a jsem si jistý, že všechny tyto události budou mít nakonec smysl."
Pak vstal a přešel ke knihovně. Po krátkém hledání vytáhl několik svazků a podal mi je. "Tady jsou," řekl. „Řekněte mi, jestli vám některá z těchto knih připadá povědomá