Prostřednictvím živých obrazů a emocionálně evokujícího jazyka zachycuje Bhatt složité emoce spojené s odchodem. Báseň začíná tím, že řečník přímo osloví toho, kdo odchází. Řečník popisuje, jak se z odcházejícího člověka stává „pták“, který „vylétá z mého hnízda“, přičemž zdůrazňuje pocit ztráty a prázdnoty, která po něm zůstala.
Báseň se noří do napětí mezi touhou opatrovat a uchovávat to, co zbývá, a uznáním, že změna je nevyhnutelná. Řečník se potýká s myšlenkou, že ten odcházející nyní „už není můj“. Použití přivlastňovacího zájmena zvýrazňuje emocionální připoutanost mluvčího a jeho snahu pustit.
Bhatt zdůrazňuje prchavost okamžiků tím, že odcházející osobu přirovnává k „mraku“, který se rozptýlí a „nezanechá žádné stopy“. Toto přirovnání podtrhuje pomíjivost života a uvědomění si, že některé věci nelze držet bez ohledu na to, jak moc si jinak přejeme.
Řečník také reflektuje dopad odjezdu na místo či prostor, který po něm zůstal. Odchod milované osoby nebo ztráta paměti jsou metaforicky zobrazeny jako „jizvy“ na krajině. Tyto jizvy slouží jako připomínka hlubokých a trvalých spojení vytvořených s ostatními a s konkrétními místy.
V posledních řádcích Bhatt nabízí pocit přijetí a porozumění. Řečník uznává, že „někteří odcházejí, aby se vrátili“, což naznačuje, že odchody nemusí být vždy trvalé a že existuje naděje na shledání. Báseň končí jemným pocitem optimismu a zanechává ve čtenářích záblesk naděje uprostřed hořkosladkosti odchodu.
Celkově „One Who Goes Away“ zobrazuje univerzální lidskou zkušenost ztráty, změny a hořkosladkou povahu opuštění. Dojemné snímky a sugestivní jazyk Sujaty Bhattové zachycují složitost odjezdu a zanechávají ve čtenářích hluboký pocit empatie pro emoce spojené s odchodem nebo loučením.