1. Pragmatický přístup: James přistupoval k náboženství z pragmatické perspektivy, což znamenalo, že ho zajímaly jeho praktické účinky spíše než jeho pravdivostní tvrzení. Věřil, že náboženské přesvědčení je cenné, pokud přispívá k blahu člověka, jeho štěstí a smyslu.
2. Hodnota náboženské zkušenosti: James zdůraznil důležitost osobních náboženských zkušeností. Tvrdil, že tyto zkušenosti, často charakterizované pocity úžasu, úžasu a spojení s něčím větším, než je on sám, mohou být hluboce transformační a obohacující. Tyto zkušenosti zdokumentoval ve své knize „The Varietys of Religious Experience“.
3. Vůle věřit: James navrhl koncept „vůle věřit“ a tvrdil, že v některých případech je rozumné v něco věřit, i když neexistuje absolutní důkaz. Věřil, že víra může být mocnou silou dobra, i když není založena na logice nebo vědeckých důkazech.
4. Zdravě smýšlející a nemocná duše: James rozlišoval dva psychologické typy:„zdravě smýšlející“ a „nemocnou duši“. Zdravě smýšlející jsou optimističtí, veselí a přirozeně tíhnou k víře. Nemocná duše je naproti tomu pesimističtější a náchylnější k pochybnostem a zoufalství. Tvrdil, že oba typy mohou těžit z náboženské víry různými způsoby.
5. Náboženské cítění: James věřil, že náboženství vychází ze základního lidského sentimentu – „náboženského sentimentu“ – který popsal jako vrozenou touhu po spojení s něčím větším, než je on sám. Tento sentiment se může projevovat v různých formách, od osobní modlitby až po organizované náboženské instituce.
6. Význam rituálu a komunity: James rozpoznal důležitost náboženských rituálů a společenství při podpoře víry a poskytování pocitu sounáležitosti. Věřil, že tyto praktiky mohou pomoci jednotlivcům spojit se s jejich náboženským cítěním a najít smysl života.
7. Nevěřím v tradiční dogma: Zatímco James si cenil náboženské zkušenosti, nehlásil se k tradičním náboženským doktrínám nebo dogmatům. Věřil, že mnoho náboženských přesvědčení nemusí být nutně pravdivé, ale přesto mohou být cenné, protože přispívají k blahu jednotlivce.
Stručně řečeno, William Jamesův pohled na náboženství byl pragmatický, zdůrazňoval důležitost osobní zkušenosti, vůle věřit a roli náboženství při podpoře smyslu a blahobytu. Nepřihlásil se k tradičnímu dogmatu, ale uznal důležitost náboženství v lidském životě a jeho potenciál přispívat k naplňující a smysluplnější existenci.