1. Baroko (1600–1750):
- Během barokní éry byly orchestry relativně malé, typicky obsahovaly smyčce (jako housle, violy, violoncella a kontrabasy) spolu s nástroji basso continuo jako cembalo nebo varhany, které poskytovaly harmonickou podporu.
- Orchestr byl z velké části používán k doprovodu oper, vokálních děl a instrumentálních skladeb, jako jsou koncerty a suity.
- Dirigent nebyl vyhraněnou rolí a hudebníci často následovali vedení hráče na continuo nebo koncertního mistra (hlavního houslisty).
2. Klasické období (1750–1830):
- Klasické období bylo svědkem expanze a diverzifikace orchestru.
- Pravidelně se začaly začleňovat nástroje jako flétny, hoboje, fagoty, lesní rohy a trubky.
- Orchestrální zvuk se stal vyváženějším, s jasnějšími rozdíly mezi sekcemi a větším dynamickým rozsahem.
- Role dirigenta se stala výraznější, orchestr z pódia vedli postavy jako Joseph Haydn, Wolfgang Amadeus Mozart a Ludwig van Beethoven.
- Orchestr hrál ústřední roli v symfoniích, koncertech a operách, přičemž skladby vykazovaly větší strukturální složitost a emocionální výraz.
3. Romantická éra (1830–1910):
- Období romantismu přineslo další rozšíření orchestru o další nástroje a hráče.
- Byly rozšířeny sekce jako žesťové (včetně pozounů a tuby) a perkuse, díky čemuž byl zvuk bohatší a silnější.
- Skladatelé jako Hector Berlioz, Richard Wagner a Gustav Mahler experimentovali s velkými orchestrálními silami a vytvářeli dramatická a emocionálně nabitá díla.
- Orchestr se stal primárním médiem pro vyjádření velkých příběhů, nacionalistických témat a hlubokých lidských emocí.
4. 20. století a moderní doba:
- Ve 20. století skladatelé a dirigenti nadále posouvali hranice orchestrálních možností.
- Byly představeny nové nástroje, jako je saxofon, celesta a elektronické nástroje, které přidávají orchestrálnímu zvuku nové zabarvení a textury.
- Skladatelé jako Igor Stravinskij, Béla Bartók a Dmitri Šostakovič zpochybnili tradiční harmonické struktury a rytmické vzorce a vytvořili experimentální a disonantní díla.
- Modernističtí skladatelé také přijali koncepty jako minimalismus, neurčitost a multimédia, což vedlo k různým orchestrálním skladbám, které se vymykaly konvenčním normám.
Během těchto období se orchestr vyvíjel, pokud jde o instrumentaci, velikost, techniku a repertoár, odrážející měnící se hudební vkus, kulturní vlivy a umělecké inovace každého období. Moderní symfonický orchestr je dnes komplexní soubor schopný produkovat širokou škálu zvuků a emocí, sloužící jako základní kámen klasického hudebního provedení a kompozice.