První verš vyjadřuje pocity uvěznění a osamělosti a zároveň útěchu ze známosti domova. Píseň se také dotýká pocitu znuděnosti stejností života a zároveň vědomí, že život se změní, jakmile jejich děti vyrostou.
Verš 2 pak pokračuje úvahami o vzpomínkách a šťastných časech.
Sbor hovoří o tom, že se v tomto životem naplněném domově cítíte uvízli a přitom v bezpečí. Navzdory tomu, jak se zdálo pro život těžké skončit takto v bodech na cestě, "Ty a já jsme se ocitli na pohovce v nějakém plážovém městě... a tady jsme pořád leželi vedle sebe."