Kde se toulá pustina,
Prorok stojí vážným tónem,
Uprostřed ticha dýchá sám.
"Mohou tyto kosti znovu žít?" pláče,
Do větru, který šeptá a vzdychá.
Údolím se ozývá jeho prosba,
Jak naděje a pochyby zápasí v harmonii.
Z každého rohu se blíží kosti,
Klouby se zarovnají a objeví se maso,
Šlachy pletou a kůže se zabaluje,
Proměna, kterou prorok vidí.
Život běží skrze neživý rám,
Jak dech oživuje prastarý plamen,
Armáda se zvedá, silná a vysoká,
Na prorokův příkaz uposlechli volání.
Od suchých kostí k živým duším,
Zázrak, který vychvaluje prorok,
Údolí kdysi bez chuti,
Nyní naplněný životem, skutečně požehnaný.
Vize mizí, prorok se probouzí,
S úžasem si uvědomuje své posvátné věci.
Suché kosti, hluboká metafora,
O naději obnovené na posvátné zemi.
Takže v našich životech, když se vše zdá ztracené,
Ať víra oživí to, co bylo odhozeno,
Z hlubin zoufalství můžeme povstat,
Obnovený a silný, pod nebem naděje.