1. Monofonie :Toto se týká hudby, která se skládá z jedné melodické linky bez doprovodu. Často se vyskytuje v raně středověkých a gregoriánských chorálech, kde jeden hlas nese melodii.
2. Polyfonie :Na rozdíl od monofonie zahrnuje polyfonie více melodických linek, které jsou nezávislé a vzájemně se prolínají. Tyto melodie mohou být harmonické nebo kontrastní a vytvářejí bohatou a komplexní texturu. Příklady polyfonie lze nalézt v renesanční vokální hudbě, jako jsou madrigaly a moteta.
3. Homofonie :Homofonie označuje hudební strukturu, kde je primární melodie doprovázena vedlejšími doprovodnými hlasy nebo akordy. Hlavní melodie vystupuje jako výrazná hudební linka, zatímco doprovod poskytuje harmonickou a rytmickou podporu. Homofonie se běžně vyskytuje ve skladbách klasické a romantické éry.
4. Kontrapunktická textura :Toto se odkazuje na typ polyfonie, kde je současně prezentováno více melodických linek a vzájemně se ovlivňují kontrapunktickým způsobem. Každý hlas nebo melodie je melodicky nezávislý a pohybuje se podle specifických kontrapunktických pravidel, jako je kontrapunkt, kánony a fugy. Kontrapunktickou texturu lze nalézt prominentně v barokní hudbě, jako je J.S. Bachovy fugy a vynálezy.
5. Orchestrální textura :V oblasti klasické hudby hraje orchestr zásadní roli při vytváření bohaté a rozmanité textury. Orchestr se skládá z různých sekcí - jako jsou smyčcové, dřevěné, žesťové a perkuse - každá má své vlastní barvy a vlastnosti. Kombinace těchto sekcí vytváří komplexní a dynamický zvuk, který může být výkonný i složitý.
6. Call-and-Response :Jedná se o texturní techniku, kde hudební frázi nebo sekci prezentuje jeden hlas nebo skupina, po níž následuje opakování nebo odpověď od jiného hlasu nebo skupiny. Vzor volání a odezvy se často vyskytuje v lidové hudbě, stejně jako v určitých barokních a klasických skladbách.
Tyto různé texturní přístupy formují celkový zvuk a strukturu klasické hudby. Skladatelé používají tyto texturní prvky k vytvoření expresivity, emocí a rozmanitosti ve svých hudebních dílech.