1. Tonalita :Schoenberg odmítl tradiční tonální systém založený na durových a mollových stupnicích, který byl po staletí základem západní hudby. Přijal atonalitu, kompoziční techniku, která opustila koncept tonálního centra, což vedlo k hudbě s více disonantním a nestrukturovaným zvukem.
2. Harmonie :Schoenbergova hudba často používala složité a nekonvenční harmonické struktury. Experimentoval s neotřelými průběhy akordů, disonantními intervaly a rozšířenými tonálními zdroji, čímž zpochybňoval tradiční harmonické postupy funkční tonality.
3. Melodie :Schoenbergovo melodické psaní se odklonilo od tradičních lyrických a symetrických melodií klasické hudby. Využil nepravidelné a hranaté melodické linky, zahrnující disjunktní intervaly, časté skoky a široký rozsah tónů.
4. Rytmus :Schoenbergův rytmický jazyk byl také inovativní. Odpoutal se od pravidelných a předvídatelných rytmických vzorců klasické hudby a zavedl nepravidelné rytmy, synkopy a složité rytmické struktury.
5. Formulář :Schoenberg experimentoval s nekonvenčními hudebními formami, zpochybňoval tradiční struktury formy sonáty-allegro, ronda a variací. Vytvořil nové formální návrhy, které byly často roztříštěné, asymetrické a nepředvídatelné.
6. Timbre :Schoenberg kladl velký důraz na použití témbru a instrumentální barvy. Často používal neobvyklé kombinace nástrojů, zkoumal rozšířené techniky a experimentoval s novými zvuky a texturami.
Schoenbergova hudba byla revoluční a náročná pro současné publikum zvyklé na tradiční klasické formy. Jeho inovace položily základy pro rozvoj modernismu a atonality v hudbě 20. století.