V básni Keats oslovuje řeckou urnu a komentuje krásu a emoce, které vyvolává. Citát se vztahuje k hudbě, která je naznačena nebo zobrazena na urně, ale není ve skutečnosti slyšet. Keats naznačuje, že hudba, která zůstává neslyšena, existuje pouze v představivosti pozorovatele, může mít ještě větší krásu než hudba, kterou lze slyšet.
Citát lze také interpretovat šířeji, aby naznačoval, že věci, které nemůžeme znát nebo přímo zažít, mohou v sobě skrývat více tajemství, intrik a krásy než věci, které můžeme. Povzbuzuje nás ke kontemplaci a ocenění věcí, které nejsou bezprostředně dostupné našim smyslům, a zdůrazňuje sílu představivosti a introspekce.